Jak souvisí náš původ a naše svoboda s nadějí do budoucnosti?
Inspirace textem Jakoubka Stříbrného „Ztráty a nálezy“
Původ člověka sahá hluboko do minulosti, v níž se všichni v určitém okamžiku zcela jistě ztrácíme. Vysledovat původ jedince na Zemi je velmi náročná disciplína.
Adam s Evou to vzhledem k rodinné historii měli daleko jednodušší. Kdyby se jich někdo zeptal, odkud jsou, prostě by řekli: „Naším otcem je Bůh. Každý den se s ním odpoledne setkáváme v zahradě.“ V tomto smyslu to první dva lidé měli opravdu jednoduché.
Je rovněž patrné, že padlého cheruba ochránce proto ani nenapadlo, aby se jich zeptal, zda si oni opravdu myslí, zda Bůh existuje.
Cesta k nadvládě nad lidmi pro satana nevedla přes zpochybnění existence Boha, což byla v té době věc naprosto nemožná, nýbrž přes zmatení a oklamání lidské mysli tak, že ačkoli Bůh je, dá se žít i bez něj.
Z tohoto důvodu se také první kdy na světě položená otázka nezabývá Boží existencí, ale povzbuzuje člověka k nezávislosti a k jednání, které se příčí Boží vůli.
Ačkoli pochází z duchovní oblasti, nepokládá ji Bůh, ale Boží soupeř, který se takto ptá lidí: „Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“
Proč vůbec byla taková otázka položena?
Jejím základním posláním bylo Evu a Adama zmást v tom, co je správné a nesprávné jednání, a přimět je, aby jednali nesprávně. Důsledkem jejich špatného rozhodnutí pak byla řada závažných problémů, s nimiž se vzápětí museli potýkat, mezi jinými ztráta mravní čistoty, svalování viny na druhé, zhrubnutí mužů s následným strádáním žen, trpících pod jejich nadvládou, a konečně vyhnání z ráje a ztráta života.
Náš příběh tedy není o tom, zda je nebo není Bůh. Náš příběh je o tom, že nás, nás osamělé, zoufalé, neznalé, oklamané, pochybovačné, trucující, rozpolcené, nemocné, trpící, umírající, nás ztracené, zmatené, nás lidské, dobrý Bůh hledá, nachází, a k sobě volá. Boží hlas není možné přeslechnout.
Není možné, pro každého člověka v určitém okamžiku jeho života, aby nezaslechl adamovské „Kde jsi?“, a aby si neuvědomil, že to ho volá Bůh. Je jistě možné Boží hlas odmítnout a mnozí to také udělají, ale není možné Boží hlas přeslechnout.
Jednoduchým důkazem Božího hlasu je už jenom to, že nejméně jednou si každý člověk položí otázku: Je Bůh?
V okamžiku, kdy se někdo zeptá sám sebe: „Je Bůh?“, v tom okamžiku zaslechl Boží hlas.
Věříme, protože slyšíme Boží hlas. V našem rodinném příběhu se tedy především jedná o vztah mezi námi a Bohem; ačkoli se jedná o vztah založený zejména na citu, také rozumem můžeme do jisté míry zdůvodnit, proč v Boha věříme.
Můžeme poukázat na to, že když jsme se kdysi před Bohem schovávali a ukrývali, a byli jsme ztraceni v houštině světa, Bůh zavolal a my jsme zaslechli jeho hlas.
Nyní, co se nás týká, jsme přesvědčeni, že Bůh existuje, protože od té doby, co jsme Boží hlas zaslechli poprvé, jej stále slyšíme. Je to „paprsek života, který k nám bloudí z dálek“. Skrze tento hlas, skrze Boží slovo, se jako Adam a Eva před pádem, i my s Bohem denně setkáváme, a jako oni, ani my nemusíme řešit otázku jeho existence.
Co však musíme řešit, je to, co bylo jejich problémem, a je proto i problémem naším: jak poslouchat Boha a jeho hlas, když nám jiné hlasy naznačují, že si můžeme dělat, co chceme.